Někdy mi přijde, že čím jsou si lidé blíž, tím ztrácí vzájemný respekt a úctu k druhému. Když můj bratr tropil a tropí neplechy z pohledu mé maminky, tak mi volá a říká:
„Řekni mu to, kdo jiný mu to má říct než ti nejbližší?“
Kdo? Snad jen ten, koho on se zeptá, komu on to dovolí…nebo?
Co tedy znamená být někomu nejblíž…?
A pak jsem potkala ji, krásnou a svým způsobem slavnou ženu skrze svoji životní cestu. Ráda si do svého života vybírám učitele, kteří mi mají, co dát. Od ní jsem chtěla, aby mě naučila pochopit mé tělo a dokázat s ním v mém věku možná ještě maličké zázraky. To mi dala a dává. Ale netušila jsem, že dostanu daleko víc.
Nikdy jsem ji neviděla mimo naše hodiny cvičení. Sem tam se stalo, že jsme se po cvičení zapovídali a já se poté divila, v jakém tématu jsme byli a jak se to stalo. Téma, které bych nikomu neřekla, má největší tajemství a sem tam strasti.
A tak plynul čas. V létě na chvíli odjela a já zjistila, že mi chybí. Dokonce jsem se zamyslela, co znamená slovo nejbližší kamarád, protože já ji nepovažovala ani za kamarádku. Ona mi něco dodávala a já ji za to platila, nic víc.
Nic víc. A v té chvíli mi došlo, jak někdy z mého pohledu „nic“ nebo „málo“ může znamenat moc.
Najednou vidím, že jí jediné bych dokázala říct nejniternější věci o mně, mám ji v sobě nejblíž, co snad lze, ale přitom má úcta k ní je stále jako k člověku, kterého potkám poprvé a zatím ho vůbec neznám. Tudíž respekt a úcta je daná právě tou neznalostí a mým slušným vychování.
Respekt a úcta k ní je daná tím, kým je. Sblížení s druhou osobou u ní nevyvolává pocit, že jednoduše „může“ říct všechno, ať už ona či její ego. A přitom právě ona může říct vše, protože já to dokonce chci. Mé nedostatky a „mouchy“ nemá potřebu mi říkat sama ze sebe, ale ráda mi je říká, když se ptám. A tam vzniká tak cenný respekt a úcta. Můj i její.
A tak až bude volat maminka s opětovnou prosbou, ať něco řeknu bratrovi, tak mu to znovu a zase neřeknu😊
Irena Vrbová
