Vidím se po nějaké době se známou: „Tak co, jak se máš, co nového?“
„Ale, přemýšlím, že odejdu z práce, už mě to tam začíná hodně štvát. Vypadá to, že se naše šéfová a s ní celé oddělení začalo řídit heslem: „Já jsem matka, kdo je víc?“ a mě už v tom hodně není dobře.“
„Prosím Tě a co to znamená?“
„No, je nás 6, tři nemáme děti, dvě ano a ta poslední si dodělává školu. V praxi to funguje tak, že jsme v kanceláři skoro pořád jen tři. Ostatní mají velmi často homeofficy, kdykoli je potřeba něco zařídit, berou si práci z domu, a přitom všichni víme, že v tu chvíli pracují jen půlku času. Když se zeptáme my, dostaneme odpověď: „Ale to by nešlo holky, někdo tu musí být.“
„Já bych byla ráda, kdybychom měly všechny stejné podmínky, a proto se šéfové ptám nahlas, přede všemi a chci si ujasnit nějaká pravidla pro všechny. Nicméně vím, že kdybych za ní přišla sama a chtěla jen nějakou výjimku sama pro sebe, tak jí ukecám, nezvládne mě napřímo odmítnout a já budu mít, co chci. To mi ale přijde strašně nespravedlivé. Tak to teď ještě jednou zkusím oslovit a pak to vzdám, začnu si hledat něco jiného, druhá kolegyně už to vlastně udělala, dlouho neřekla vůbec nic, je introvert, ale jeden den přišla a řekla, že končí.“
Být vstřícný je lidské, rádi to děláme, když můžeme. Často to děláme, když si umíme představit, čím si člověk prochází. Buď máme osobní zkušenost nebo nám to ten člověk vysvětlí, v jaké je situaci.
A pak jsou tu ti, jejichž problémy si neumíme představit nebo by nás ani nenapadlo, že nějaké mají. Nenapadne nás to často proto, že o nich sami nemluví a řeší je tak, aby to na jejich práci nebylo znát. Často za to očekávají jen jednu „vstřícnost“, vidět, že za to nebudou oproti ostatním v nevýhodě.
Markéta Viehmannová
