V Portu máme svoje desatero, svoji „přísahu“, kterou jsme si vymysleli. Jsou to body, které nám dávají smysl dodržovat, protože nám pomáhají, aby nás bavila práce a aby my sami jsme měli ze života lepší a plnější pocity.
Jedním z bodů je „vyhýbat se nebezpečí“. Je to bod, u kterého se vždy o trochu déle zastavíme při zaškolení nového člověka do Porta. Vznikl přímo v Portu, kdy jeden kolega chtěl udělat práci navíc, ale zapomněl při tom jít včas spát a jíst…druhý den neměl sílu na nic z jeho naplánované práce.
Když tak o tom s novými lidmi mluvím narazíme vždy na slovo „hranice“. Stejně jako každý stát má své hranice má je i každý člověk. Každý jsme jiný a v každou chvíli máme své hranice, ve kterých jsme v bezpečí a za nimiž buď riskujeme nebo se posouváme.
Rozdíl mezi tím, zda zrovna riskujeme zbytečné nebezpečí nebo se naopak snažíme si posunout své hranice dál, abychom se mohli svobodněji pohybovat, tkví v tom, jak moc své hranice známe a zda s nimi umíme zacházet.
Tedy zkuste si říci, jaké jsou Vaše hranice?
– Kolik hodin denně potřebujete spát, abyste byli plní energie?
– Jaký typ lidí vás vždy naštve?
– Jaké jídlo vám dělá dobře a jaké ne?
– Když jste smutní, co musíte udělat, aby vám bylo lépe?
– Kolik alkoholu můžete vypít, abyste ráno měli dobrou náladu?
– Jaká informace/člověk/telefonát vám vždy vezme vítr z plachet?
– Z čeho máte strach? Jaký jste už zvládli překonat a jak?
Takové a mnohé další otázky kreslí vaše hranice tak, jak jsou teď. Neznamená to ale, že když je poznáme, ustrneme na místě. Naopak, je to pouze první krok k tomu, mít to v budoucnu jinak.
Markéta Viehmannová
