Citát patřící čtrnáctiletému chlapci jménem Ponyboy z knihy The outsiders(1970). Ponyboy se dá popsat hodně způsoby. Chlapec, co vyrůstá bez rodičů, v gangu. Chlapec obklopen drogami, alkoholem a cigaretami. Chlapec, čelící neúprosným předsudkům veřejnosti. Chlapec, co byl něčím dřív, než se sám mohl rozhodnout, čím chce být.
Ale ani jedné z těchto verzí nepatří tento citát. Ten patří zlatému chlapci uvězněnému v černobílém světě. Patří chlapci, který ze všeho nejvíc nechtěl být zlatej. A přesto poslední prosbou jeho nejlepšího kamaráda bylo právě: ,,Zůstaň zlatej“. Ať to stojí, co to stojí, prosím, zůstaň zlatej. Protože být zlatej, ačkoli to Pony nikdy neviděl, byl dar. Byl to dar i prokletí.
Vlastně vše kolem nás může být zlaté, ale pouze zlatí lidé dokáží vidět zlaté věci. A ti co zlatě vidět neumí, to považují za slabinu, možná snad ze závisti. Totiž, zlaté věci se nedají koupit, nejsou hmotné. Zlaté jsou západy slunce. Zlaté jsou táboráky s kytarou. Zlatá je dětská radost o Vánocích. Když se lidé chovají jako lidé a ne jako roboti, to je zlaté. Zlaté jsou momenty a pocity, které se nedají uchopit ani vrátit, ty které člověk vidí, jen když je vidět umí. A Pony je vidět uměl. On neviděl šedivé barvy rodičovské lásky, kterou už nikdy nedostane, protože je překrýval zlatý třpyt bratrské lásky jeho gangu. Nikdy neviděl jídlo a věci, co si s přáteli nemohl dovolit, viděl jenom ten nejlevnější čokoládový dort, na který se jednou do měsíce složili, protože ten, ten byl zlatý.
Jenže Pony během příběhu svou jiskru ztratil. Ještě smutnější je, že v té době teprve šestnáctiletá S.E.Hinton napsala tuto knihu podle skutečného chlapce, kterého v tu dobu znala. Občas přemýšlím, jestli reálný Ponyboy někdy dostal svůj třpyt zpět. A občas, v koutu duše, snažně věřím, že ano. Věřím, že tam někde vevnitř přežil křehký chlapec, že ho chladná realita ještě úplně nezadupala, že se jednou mohl stát tím, čím se stát chtěl. Že nakonec zůstal zlatej.
Markéta Korábečná
